Poté.

15. května 2012 v 15:00 | Kristie. |  - stories
Vím že jsem trapná, ale mě to baví, takže tu je extra mini story na téma týdne, měl být jen příklad, ale trochu jsem se rozvášněla :D (TT- Odpoutání mysli od těla.)


"Bude v pořádku?" Zaslechla jsem až příliš povědomý hlas. Byl mého přítele Tylera.
"To zatím nevíme, ale moc informací ti prozatím poskytnout nemohu, ale počkej tak půl hodiny, pak ti budu moc odpovědět na tvoje otázky." Odpověděl hlubší hlas, zřejmě patřil, muži, či postaršímu pánovi.
Nic nevidím, je tu tma.
"Tylere?" Pokusila jsem se ze sebe vydat, výsledek však byl marný, jeho jméno se pouze odráželo od stěn mojí mysli.
Nemohla jsem ani otevřít oči, jako kdybych je měla něčím slepený. Kdykoliv jsem to zkusila, cítila jsem pronikavou bolest hlavy. Slyšela jsem přibližující se kroky, pak mě někdo chytil za ruku. Cítila jsem to, ale nemohla jsem reagovat. Hrubý ruce? Okousaný nehty? Silný, studený prsten? Tyler.
Zkusila jsem to znovu, i když jsem neočekávala že to vyjde, za zkoušku to stálo.
"Tylere?" Myslela jsem že mi z té ozvěny praskne hlava, zřejmě to nefungovalo. Chtělo se mi brečet (pokud by to momentálně, v téhle situaci šlo). Znovu jsem se pokusila otevřít oči, tentokrát to šlo.
Asi se mi to jen zdá, vidím... vidím sebe a Tylera. Seděl na židly u mojí postele a držel mě za ruku. Někdo otevřel dveře, trhla jsem sebou při zvuku, sřípajících dveří.
"Tylere!" Ozvala se mezi dveřmi moje matka. "Co se stalo?"
"Paní Andersonová." Vydechl Tyler, když zahlédl mojí matku.
"Nikdo mi nechce říct, co se děje. Přijela jsem jak nejrychleji jsem mohla." Bylo mi maminky, líto. Zněla tak... vystrašeně.
"Ona...no... Marry selhalo srdce, nevím jak je to možné, ale nějak takhle mi to doktor řekl. Prostě zničehonic selhalo." Poslední slovo, skoro až šeptal, ale hluboce se nadechl a pokračoval. "Je na nějakých přístrojích, doktoři neví, jak dlouho ji takhle udrží a jestli jí vůbec dokážou nějak pomoci." Tyler mluvil zřetelně a smutným tónem. Mamince tekly slzy po tváři a já, myslela že každou chvíli vybuchnu žalem. Necítila jsem žádnou bolest, jen žal. Matka šla k Tylerovi a objala ho. Tiskla ho pevně a on jí objetí tak nějak napůl opětoval. Div ho neumačkala. Jejím směrem byl slyšet každou chvíli vzlyk a Tylerovo směrem, hluboké a rozechvěné nadechnutí.
Až teď jsem si to začala pomalu uvědomovat, někde jsem o tom slyšela. Myslím že se tomu říkalo nějak... "vystupování z těla"?... Ne to je blbost, ale nějak to tak bylo, vlastně můj strejda se tím tak trochu zabýval a něco mi o tom říkal. Prý to zkoušel. Ale nešlo mu to, jak taky jinak, je pořád ve stresu. Musím být absolutně v klidu, žádný stres a myslet na cestu zpět do mého těla. Chvíli jsem tam tak byla a snažila jsem se soustředit, matka seděla u mě z druhý strany než Tyler a oba mě drželi za ruku. Snažila jsem se... vážně. Když v tom jsem se opět lekla rozvrzaných dvěří.
"Chlapče? " Promluvil drobný ženský hlas na mého sedmnáctiletého přítele. Otočil se k malé brunetce v bílém, na tváři měl tázavý pohled a čekal co z ní vyleze. "Jsi rodinný příslušník?" Zeptala se sestřička.
Tyler pohlédl na mou matku. Ta zvedla svou skloněnou hlavu a pohlédla na Tylera, pak na sestřičku. "Cože?... Ehm.. Ano, je to... je to... její bratranec." Vysoukala ze sebe matka povolení k Tylerovu pobytu.
Sestra zvedla obočí, ale pak kývla, vešla do malé místnosti a zavřela za sebou dveře. "Mám špatné zprávy." Vyslovila polohlasně a sjela mé tělo pohledem. "Marry už měla odmala problémy se srdcem, nesměla běhat, moc se namáhat, dělat jakýkoliv sport, stačilo být jen trochu neopatrný a srdce se přepracovalo a selhalo. Marry prý běžela do nějakýho obchodu. A její srdce selhalo. Bohužel Marry nemůže žít na přístrojích věčně, brzy na ní přístoje přestanou fungovat. Dřív či později... Stejně ji budeme muset odpojit. Je mi to moc líto." Oznámila mojim nebližším, otočila se a odešla. Moje maminka couvala ke zdi, když k ní pozadu došla, sjela po ní pomalu na zem a propukla v hysterický pláč. Tyler stál nehybně, jako socha stále na stejném místě. Tekly mu slzy. To je poprvé co vidím Tylera brečet, uvědomila jsem se a usmála jsem se.
Asi bych bulela jak malá, kdyby to ovšem bylo v téhle situaci možné. Sestoupila jsem dolů, netuším jak jsem to udělala, prostě jsem si to přála a najednou jsem byla vedle moje matky. Naklonila jsem se k ní a znovu jsem se pokoušela něco říct. "Maminko, nebolí to. Nebolí to." Ozvěna mi v mysli drnčela, jako ohromný zvon. Pohlédla na mě, tedy ne na mě, spíše směrem ke mě, jako by skrze mě. "Mám tě ráda, maminko." Šeptala jsem s předvědčením, že mě slyší. Chvíli jsem jí tam ještě něco našeptávala a přišlo mi že uklidnuji spíše sebe než jí.
"Mám tě ráda, Marry." Naznačila ústy a já vydechla překvapením, když jsem ji pohladila po tváři, usmála se.
"Jsem s tebou." Rozloučila jsem se naposledy se svou maminkou. Cítila jsem jak mě něco táhne, jako by nahoru. Svou mysl jsem se snažila urdžet dole a přesunula jsem se k Tylerovy. Když jsem se ho dotkla (i když jsem to cítila jen já, myslím), obejmula jsem ho a on se zhluboka, překvapeně, možná i vystrašeně nadechl.
"Musím... teda...ehm... hned se vrátím." Omluvil svůj náhlý odchod Tyler a odešel z místnosti, následovala jsem ho. Na chodbě bylo prázdno, pohlédla jsem na hodiny... za deset jedna ráno. "Marry?" Zašeptal.
Koukala jsem mu přímo do očí, stála jsem před ním a on mě neviděl, necítil. "Ano Tylere?" Vydala jsem se vstříc, bolestivé ozvěně, mé mysli. Hned jak jsem to dopověděla, Tay překvapeně zamrkal a těžce vydechnul.
"Já... já tě slyším." Vykoktal ze sebe. Nemám čas, už se dole neudržím.
"Nezapomeň Tylere, miluji tě!" Křičela jsem na něj zatímco moje mysl, pomalu stoupala.
"Taky tě miluju, Marry." Reagoval rychle můj přítel.
"Sbohem Tylere." Usmála jsem se.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Usměj se, prosím...

:)

Komentáře

1 Gosippka ;P Gosippka ;P | 15. května 2012 v 15:30 | Reagovat

Jako hustý... celkem dojemný a zajímaví! :)) Nečekala jsem článek téma týdne... jako příběh ;))

2 Delorah Delorah | Web | 15. května 2012 v 15:55 | Reagovat

Na me je to az moc dojemny. Ale není to vubec spatny, nejaky mista se mi dost líbí.. Kolik ti je?:)

3 Crayonka :) Crayonka :) | 15. května 2012 v 16:28 | Reagovat

V červnu mi bude 14. :) Děkuju :)

4 Page Page | 15. května 2012 v 23:11 | Reagovat

Moc krásný... dojemný a takový procítěný. Je vidět, že máš v sobě hodně talentu a hlavně máš duši na správným místě. Takových lidí je už dneska málo, takže si toho važ. ;) Příběh byl krásnej a připoměl mi taky jednu událost, která sice nebyla až jako tenhle příběh, ale byla taky dost smutná... Ale každopádně jsi dobrá. ;)

5 Fallen Fallen | 27. června 2012 v 19:30 | Reagovat

Nečetl jsem to ale to je jedno, znám tě "Krájenko :D" a zahrajem si hru. Hádej kdo jsem ? Postupem času ti budu dávat nápovědy a indície abys věděla takže se hezky posaď ---> Hra začíná !

6 Fallen Fallen | 27. června 2012 v 19:36 | Reagovat

[5]:

Nápověda 1 : ZŠ Rapšach

7 Fallen Fallen | 27. června 2012 v 19:37 | Reagovat

[5]:

Nápověda 2 : 2 stupeň

8 Kristie. Kristie. | 28. června 2012 v 23:30 | Reagovat

[7]:[6]:[5]: Hrabe ti? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama